Růžový panter Růžový panter - nevládní protikorupční organizace 2002 – 2017
17.11.2009   Zamyšlení nad oslavami 17. listopadu
Dlouhá doba, 20 let. Když mi bylo v roce 1989 přesně tolik, potkala jsem během listopadových událostí v metru svého kamaráda. Mnohokrát jsem si vzpomněla na jeho mrazivou větu, kterou tehdy pronesl: „Dokud tady bude běhat poslední bolševik, tak tomu nevěřím“. Mnohokrát jsem také o významu tohoto spontánního projevu v průběhu oněch dlouhých 20-ti let přemýšlela. Bohužel i v souvislosti s jinou větou, kterou o mnoho později zvolal slušnou češtinou, s typickým přízvukem, jistý ruský agent. „No nemůžete se přece ničemu divit, paní Jordanová. Ano, Rusko je velká země, je taková jaká je a chce mít vliv. Jenže tady jde všechno samo. Češi po nás chtějí peníze, my jim je dáváme a oni pro nás pracují.“ Tím vysvětlil, jak si opatřuje informace, zařizuje všemožné obchody a zajišťuje pobyty pro své spoluobčany. Zároveň mi ovšem udělil velmi nepříjemnou lekci. Na jeho slova se totiž nedalo nic namítnout. Pokud na nepřipravený a málo odolný organizmus zaútočí nebezpečný virus, jak to asi tak může dopadnout...

Kde je tedy chyba? Kde je skutečný problém, když podle průzkumů většina našich spoluobčanů není spokojena s polistopadovým vývojem v naší zemi? Někteří dokonce tvrdí, že 17. listopadu není co slavit.

Osobně vnímám 17. listopad jako nesmírně důležitý a krásný svátek, který ctím a každoročně tiše slavím. Nechci se už zamýšlet nad konkrétními důsledky významů vět zmíněných v úvodu, tedy nad nízkým chováním a kažením smělých plánů, potupným patolízalstvím, zbabělostí, trapnou korupcí, slabomyslným rozkrádáním kulturního dědictví naší země, toporným lpěním na korytech, či snad omezováním základních lidských práv a svobod. Dokonce ani nechci rekapitulovat, co všechno se v důsledku těchto jevů v naší zemi za posledních 20 let odehrálo. Bylo by to moc dlouhé a smutné čtení a především, o důsledky tentokrát nejde. Jde o příčinu a o princip. Možná právě pochopením příčiny a principu se budeme moci vypořádat s vlastní minulostí, alespoň v té mentální rovině. Materiálně to už půjde těžko, alespoň ne ve spravedlivé míře.

Pokud je tu nějaký problém, pak ten, že jsme neuměli přijmout obrovský dar, který nám
17. listopad přinesl. Ten dar se jmenoval Šance. Romantické duše, které stále očekávají výjezd sv. Václava a jeho družiny z hory Blaník, si možná neuvědomují, že k nám právě 17.listopadu 1989 sv. Václav už možná nakoukl. A přinesl nesmírnou hodnotu, a to svobodu a nezávislost, se kterou jsme si mohli dělat, co jsme chtěli a uměli. A právě to, co jsme chtěli a uměli máme nyní po dvaceti letech na talíři. To je celé. Hrozné je, že si ten dort pejska a kočičky musíme také sami zbaštit. Zkrátka někdo přidal kvalitní suroviny a znamenité ingredience, ale někdo jiný přihodil hnilobu, plíseň, konzervanty a další jedy. Patrně nám z výsledku bude ještě nějakou dobu trochu špatně, ale pořád máme naději, že po vytrávení a dozrání dnešního zcestovalého sympatického inteligentního dorostu, se z nás jedy vyplaví a dojde k očistě organismu. Jestli se tak stane přirozenou střídmostí nebo razantním výplachem žaludku a střev, pokud vůbec, to bude překvapení i pro mě.

Snažím se být realista. Přiznám se, že to pravdoláskovské heslo o prohře lži a nenávisti nemám moc ráda. Pravda totiž samozřejmě zvítězit nemusí. Je to ušlechtilé přání, ale co s přáním ve víru událostí? Dokud nebudeme dennodenně vymetat ze svého okolí „lež a nenávist“ a pečlivě po tom svinstvu všechno desinfikovat, těžko můžeme očekávat vítězství opačného fenoménu. Mimo náš čas a prostor nám může být srdečně jedno, kde je nahoře, kde dole, kde vpravo nebo vlevo, těžko budeme filosofovat nad tím, když někde vybouchne hvězda, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je. Výjimečnost našeho světa spočívá právě v tom, že si dobro a zlo, pravdu a lásku, lež a nenávist, černou a bílou, definujeme a uvědomujeme. Rozlišujeme Krista a Antikrista, osmidílnou stezku, o správných způsobech se dočteme v Tóře i koránu. Dokud nepochopíme, že je naprosto normální, že pořád a stále bude existovat někdo, kdo bude tvrdit, že zlo je dobro, černá je bílá, otroctví je svoboda a bude popírat pravý význam věcí, těžko se naučíme fantasmagoriím a pokusům o zvrácení hodnot čelit a těžko vytrváme v permanentním bdělém stavu.

Často slýchám vyřčené nesmysly, kterými se řečník snaží vykroutit do oblasti mimo možnosti všeobecného poznání, jenom aby nemusel říci pravdu. A mnohdy mu posluchači ještě zatleskají. S tím ale bohužel daleko nedojdeme.

Taoismus nás moudře učí, že stálost neexistuje. To je fakt. Proto také ani pravda a láska nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. V tom nejlepším možném případě se může stát to, že pochopíme, že máme šanci pořád dokola za značného úsilí svazovat zlo a nenávist a posílat je kam patří, tedy do co nejstísněnějších poměrů. V tom tkví úžasná síla demokracie. Máme možnost volby. Je velmi pošetilé se domnívat, že tento zápas někdy skončí. Může se stát jen méně urputný, a to za předpokladu, kdy bude zápasit velká většina. Pak to druhé logicky dostane méně prostoru. Jde tedy o to, jak máme strukturovanou společnost, kolik lidí z celku, s jakým vlivem a v jaké míře funguje a prospívá, kolik škodí a rozvrací, kolik pomáhá a napravuje, kolik jenom remcá a stěžuje si, případně se vytahuje, kolik lidí je schopných a ochotných se rozumně domluvit.

Nezapomínejme proto, že 17. listopad nám daroval to nejcennější. Svobodu a obrovskou příležitost. Samostatnou demokratickou republikou jsme do té doby byli pouze nějakých 20 let od založení Československa do nástupu fašismu. Posledních 20 let jsme měli možnost si vyzkoušet, co dobrého v nás z odkazu Masaryka zůstalo.

Abychom se tedy za dalších dvacet let nemuseli sami sebe ptát „Kam jsme se to dostali“, zkusme pochopit princip vymetání zla. Hesla, zdvižené dva prsty a úsměv, nechť jsou symboly a ideálem, ke kterému se můžeme přibližovat, ale samy o sobě nám moc nepomohou.


Hodně štěstí a síly všem lidem dobré vůle,


Dne 17. listopadu 2009


Iveta Jordanová
Předsedkyně správní rady
Nevládní protikorupční organizace Růžový panter